Stopovačce se při nácviku přivolání v rušnějším prostředí jen těžko vyhnete. Jakou ale vybrat? Jak tlustou, jak dlouhou, z jakého materiálu? Kulatou nebo placatou? Záleží na tom vůbec? Jasně že jo. Špatně vybraná stopovačka vás může pěkně demotivovat a psa raději vůbec nepustíte, než abyste "se s tím zase motali". Která bude ta správná pro vás?

Než se pustíme do jednotlivých parametrů, ráda bych zmínila, kde všude lze stopovačku sehnat. Samozřejmě na eshopech se zvířecími potřebami nebo ve zverimexech, ale levněji většinou vyjde zajít si do hobby marketu, vybrat si šňůru, která se vám líbí, odmotat si, kolik potřebujete, přišít nebo pevně přivázat karabinu a máte hotovo. Do zvířecích obchodů má smysl koukat tehdy, pokud hledáte stopovačku z jiného materiálu, než je obyčejné lano.

Jakou délku zvolit?

Délka je první důležitý parametr. Při přivolání slouží stopovačka jako zóna, ve které máte psa ještě pod kontrolou. Čím kratší stopovačka, tím menší je vaše kontrola nad psem a tím spíš se přivolání nenaučí. Čím delší, tím víc se motá (do keřů, stromů, předmětů) a tím víc může i ohrožovat okolí, například cyklisty a bruslaře, které pes mine. Zároveň s délkou stoupá i hmotnost a jemnějšího psa může brzdit a tížit. To vše musíte zvážit. Já to odhaduji zhruba takto:

• 5-7 metrů: úplné minimum, vhodné pro: malé psy, psy kteří se příiš nevzdalují, do oplocených prostor při hře s jiným psem apod. Myslete na to, že pro psa není velký problém dostat se mimo váš dosah.
• 7-10 metrů: střední cesta, vhodné pro většinu psů do většiny prostředí
• 10-20 metrů: pro střední a velké psy, kteří mají velký radius, nebo do otevřených prostor (louka, pole), kde není do čeho se zamotat. S každým metrem je stopovačka těžší a nepraktičtější pro vás, ale zvětšujete šanci chytit psa.

Pokud si stále nejste jistí, vezměte šňůru delší. Zkrátit se dá kdykoliv.

Tloušťka, tvar a materiál také hrají roli

Problém je především celková hmotnost stopovačky. Příliš těžká šňůra totiž způsobí, že se pes nebude chtít hýbat, bude si namáhat krk a navíc si až příliš dobře zvědomí, že má stopovačku připnutou – tehdy iluze volnosti, o kterou se při výcviku snažíme, zmizí.

Na stranu druhou tu máme velké silné psy, kteří si zátěže nevšimnou, ani kdyby táhli kolo od traktoru. U těch by se vám tenká šňůrka nepěkně zařezávala do rukou, a navíc potřebujete, aby šňůra opravdu vydržela, takže i materiál musí něco vydržet. U těchto psů také budete muset akceptovat šňůru, která spíše drhne než hladce klouže po terénu. Musíte totiž být schopni rozběhnutého psa zastavit tím, že se na šňůru postavíte, a věřte nebo ne, stačí třiceti nebo čtyřiceti kilový pes a šňůra vám prosviští pod podrážkou, ani nevíte jak.

Zde opět shrnu vlastnosti různých typů šňůr:

• Kulatá šňůra: méně se zamotává, více klouže – ať už pod nohou nebo v terénu, včetně mokrého povrchu. Má víc materiálu, takže je těžší, ale někomu příjemnější do ruky.
• Plochá látková: Zpravidla lehčí. Nepodkluzuje tolik jako kulatá. Může být pogumovaná, aby klouzala ještě míň. Umí se ale pěkně zauzlovat. Nedoporučuji, pokud se řadíte mezi "chaotické" typy lidí, kteří po použití nemají chuť šňůru úhledně zavinout. Shrnout ji do nevzhledné koule znamená, že ji příště budete pět minut rozmotávat. Za mokra se s ní moc nedá chodit po asfaltu, protože ráda celou plochou přilne k mokrému povrchu a pes s ní sotva pohne.
• Plochá biothanová: Nepromokavá. Přijdete zabahnění z lesa a šňůru strčíte pod kohoutek – pohoda. Nezamotává se. Je pevnější, méně ohebná a více drhne. Hlavní nevýhodou je vyšší hmotnost. Doporučuji spíše pro větší, méně citlivé psy a nebo za mokra.
• Hexa – materiál podobný Biothane, ale tenčí, lehčí, ohebnější. Stále ne tak lehká jako šňůra.

Kontrolní otázka. 

Jakou stopovačku byste doporučili těmto psům?

Zkuste si na těchto příkladech, po jaké šňůře a v jaké délce byste sáhli:

1. Opatrný jorkšírek, který potřebuje vypilovat přivolání, nejčastěji na procházkách v lese.
2. Ridgeback, který je typ "jdu přes mrtvoly", žene se za každým psem i člověkem a ani si nevšimne, že mu na šňůru někdo šlápl. Venčí se hodně na vesnici, na polních cestách a loukách.

Správná odpověď samozřejmě neexistuje, ale já bych volila: u jorkšírka cca 7 nebo 8 metrů dlouhou látkovou šňůru, plochou nebo kulatou, co nejlehčí. U ridgebacka bych doporučila pořádné lano, 10 metrů minimálně, klidně i víc. Jsou silní a rychlí, zátěž jim nevadí. Co se materiálu týče, využila bych toho, že hmotnost není problém a sáhla po nejpraktičtějším biothanu.

Nakonec může být nejlepší varianta mít šňůr více a střídat je dle potřeby (sucho/mokro, park/pole,...). Snad už máte jasno!